Ležím a cítím se. Pláču trochu dojetím a trochu odplavovanou úzkostí. Je tak děsivé se pustit a uvolnit nahromaděné emoce, ale zároveň tak osvobozující. Učím se užívat si péči, být v bezpečném kruhu a cítit podporu ženy, žen okolo nebo dokonce všech žen v naší ženské linii.
Toto všechno a ještě mnoho dalšího se mi vybavilo, když na mě na facebooku vyskočil tento obrázek. Děkuji jeho autorovi nebo autorce, které bohužel neznám, přestože bych je ráda znala.
Po svých porodech jsem si nějakou péči dopřála – třeba báječný rituál La Cerrada od Kateřiny Beardmore, meditaci Přijetí mateřství od Terezy Kramerové, pravidelné dávky mateřské podpory na Podpůrných skupinkách při kojení a kontaktním rodičovství vedených laktační poradkyní Kateřinou Šrubařovou, nebo Putování krajinou ženství také s ní a jednou její kolegyní. Při všech těchto příležitostech jsem zažívala tu báječnou sílu ženského kruhu:
Uvolnění v bezpečném prostoru.
A proč to tady píšu? Protože ‚bezpečný prostor‘ je sakramentsky důležitý v našich životech. A vůbec není tak triviální, jak se zdá.
Krom toho, že potřebujeme, aby byly naplněny naše základní potřeby – jídlo, teplota, nulové fyzické ohrožení života apod., jsou ve hře i mnohem jemnější a nenápadnější rozměry. Ty opravdový pocit bezpečí ničí stejně spolehlivě jako odjištěná zbraň.
Maminky z většiny z nás vychovaly hodné holky. A nyní se očekává, že budeme dobré matky – ty nejlepší matky. Víte co? Ani ‚hodné holky‘, ani společensky přijímané ‚dobré matky‘ nedělají chyby!
Dělejí jen to, co se dělat má, jsou poslušné a vždycky vědí co se hodí!
Co se stalo, když jsme jako holky převrhly sklenici, nebo daly průchod bolesti, vzteku nebo smutku? Přišel políček, kouzelná věta ‚nebreč, nic se nestalo!‘ nebo prostě jen odmítnutí od našich blízkých.
A co se děje teď, když chceme být dobré matky a jakkoliv ve vlastních i cizích očích selžeme? Mnohdy už ani nečekáme na odmítavou reakci okolí, ale shodíme se rovnou preventivně samy. A tak v honu po tom selhávat co nejméně nacházíme co nejlepší postupy a instrukce.
Hledáme venku jak se tedy to ‚dobré mateřství‘ vlastně dělá. Tím se zamotáváme dál a dál … s dalšími radami a instrukcemi, si do života přibíráme další a další nároky, které můžeme zklamat a kruh pokračuje.
Pro mě jeden z velkých obratů nastal, když má učitelka Julie Jones z newbornmothers.com převrátila vnímání ‚bezpečného prostoru‘. Je to ten prostor, kde si můžeme dovolit chybovat. Je to to místo, kde je v pořádku, že cítíme vztek, smutek či zklamání, stejně jako radost, hrdost a štěstí. Je to to místo, kde si můžeme dovolit zkusit se svým dítětem dělat to, co nám v tu chvíli příjde jako dobrý nápad bez ohledu na to, co říká guru, pediatr nebo tchýně.
A co je na tom bezpečném prostoru úplně nejlepší? Když tento experiment nezafunguje, tak to prostě vezmeme na vědomí, přijmeme to jako informaci a jsme zase o něco moudřejší. Bez výčitek a viny!
Na druhou stranu, když ten postup zafunguje, tak získáme něco jedinečného! Naše neopakovatelné pozorování, něco co funguje mě jako matce, jakou jsem, a mému dítěti v dané fázi. To je mnohem víc než poslušné následování tisíce studií, 2 tuctů rad lidí, co vychovávali jiné děti, v jiné době a v jiném kontextu.
Mysleme prosím na to, že takovýto bezpečný prostor je v šestinedělí obzvlášť důležitý a vítaný. Jen nová matka má se svým novorozeným dítětem to silné pouto. A přestože se vše teprve učí, nebo právě proto, že si vše v jejich konkrétní individuální situaci osvojuje, potřebuje prostor nacházet: co a jak jí a jejímu miminku funguje. Pokud od ní, nebo ona sama od sebe, očekáváme pouze pozitivní výsledky, pak startujeme kolečko selhávání, které nejméně ze všecho slouží právě nové matce a jejímu dítěti.
Proto prosím buďme k sobě laskavé. Podporujme se vzájemně v tom, jaké jsme matky. Mějme rády samy sebe i sebe navzájem. A buďme k sobě otevřené i když nám není hej – svěřme si se navzájem a pozorně a citlivě si naslouchejme. A zkoušejme vypínat toho neúnavného soudce v našich hlavách, aby místo odmítnutí mohlo přijít přijetí.
Přijetí sama sebe, přijetí svých emocí, přijetí toho co se nám děje jako procesu života a učení.
Dává mi velký smysl přistupovat k mateřství a dětem jako k našim velkým učitelům.